pondělí 18. srpna 2014

Víkendové kouzlo

Mám strašnou chuť něco napsat.
Jenom jsem línej. Asi bych to měl překousnout.

"Asi bych to měl překousnout"

Asi jo. Chci se s vámi podělit o pár zážitků z nedávno uplynulého víkendu.
Sobota se nesla v duchu imperialistické a herní nálady. Být zabořený celých 12 hodin do jedné deskové hry chce už trochu toho entusiasmu. Leč zvládl jsem to a já děkuji tímto trojce A. T. T. za pozvání o galaktické dobývání. Pizzy byli vážně výborné. Lezení druhý den časně ráno byl trochu challenge. Pršelo, byl jsem dost unavený, takže nejlepší plán. Tak skvěle jsem si už ale dlouho nezalezl. Ono to v Plzni má asi navrch před Prahou. Možná má navrch i to, že stěna je zadarmo, volně přístupná a venku. Sluníčko svítí na záda i na překližce. A s bezvadnými lidmi! Těším se na další naskytnutou stěnu, milý a milá.
To odpoledne jsem ještě s maminkou a drahou babysister (co už vlastně neni tolik baby) navštívil Zelenou Horu u Nepomuka. Prohlídka mě nějak nelákala s ohledem na všudypřítomné davy. Objevil jsem zde pár nečekaných kamarádů, dal si nealko a kuřecí steak a začal nasávat atmosféru toho místa. Břišní tanečnice mne spíše znechutili. Vážně by měli tancovat a ukazovat svoje těla jen některé. Nějak jsem se ztratil mé rodince (za což mě později neměla ráda) a skrz kejklíře, šermíře, kováře a tesaře i Tesaře (zdravím zpětně, pane učiteli) se propletl až do oprýskaného kostela. Myslím, že to je ten nejhezčí kostel, ve kterém jsem kdy byl. Byť jen samotný by byl. Ale v něm.
 Knihy, obrazy po všech stěnách, čajovna s křesílky, umělecký koutek, prodávali tam keramiku, čaje, korálky a úplně u oltáře seděl milý kluk, kolem 30 let a hrál na didgeridoo, bubínky, flétny a různé podivné nástroje. Také ovládal cyklické dýchání a alikvótní a hrdelní zpěv, který znám jen z videí na youtube a obdivuji ho. Ze zvědavosti jsem se s ním dal do řeči. Povídali jsme si o dechových nástrojích, saxofonech hlavně. Má svoje malé studio a nahrává si sám různé zvuky, a tak jsem si jedno CD od něj koupil. Jmenuje se Tvořivost. Sám si i ty nástroje všechny vyrábí a dělá takové kurzy, že nechá vyrobit člověka svůj nástroj, pomůže mu s tím. Spojuje to jako celý víkend, i s výletem do lesa, povídání o stromech, historií nástroje a tak nějak duchovním sžitím s nástrojem. Na chvíli jsem zahodil i svůj hudební ostych a zamlátil si s ním do bubnů. Tak podivně mě to uspokojovalo, podobný podivný pocit, jako když jsem hrál v Anglii na kytaru na ulici. Proplynula další velice přátelská hudebnická slova a já se rozhodl, že pokud zbyde peníz, tak za ním nějaký víkend přijedu podívat a udělám si třeba i svoje didgeridoo. A moc se na těším! V kostele jsem také nalezl malou knihovnu s velice mile napsanou cedulkou, která vybízela čapnout knihu, která ti padne pod ruku, prolistovat a posedět v útulném koutku s polštáři, pak třeba i zakoupit za pár korun dle uvážení a tím přispět na opravu kostela a lavičky do zámeckého parku. S velice hřejivým pocitem jsem tak učinil a už třímal v rukou Exupéryho a Súdánské příběhy.

Mezitím jeden docela starý pán vylezl s námahou do kostelní kazatelny, načež zakřičel: "Mám vás rád, lidi!" A Josef od didgeridoo odpověděl: "Tak tohle stálo za to říct!" Pomohl jsem mu pak slézt dolů; přistavil židli a podal ruku. Některé okamžiky a místa, jsou prostě tak záhadné a jedinečné, že ani nejdou popsat. Být součástí vesmíru, který je tak blízký mému srdci a zapojit se do jeho dění. Nevědomky. Náhodou. Asi jako, že Tě potkám v Bageterii, Specifická. Slunečnice zvadne, oba na ní zapomeneme, abychom se museli znovu potkat a třeba i neříct už nic. V lotosovém květu. V chodbě.  A ta modrá lesklost v našich očích. Vystrašený a ten strašně smutný výraz z nás v tu chvíli dělá bubáky. Třeba to bude lepší. A ta slunečnice bude mít příště i semínka.

Výlet se nekoná, že. Bude se konat jiný. Chci. A příště už si dám vážně pozor..
(asi nedám)

"Jenže život není úplně jen o tom, co chceme."(M.P.)

úterý 5. srpna 2014

Střípky dnů podruhé

Je toho tolik.
Střípky složené do zrcadel a jejich odrazy.
Motá mi to hlavu. Nějak.


Poslední týdny se dost písemně vyčerpávám. Sdílet s internetem je těžší, než sdílet s člověkem. Je to jako olověná deska proti pírku. Najednou tu tíhu mých slov dokážu rozpoznat a dělit. Pírku ale dávat víc, protože si to zaslouží(š).

Vážně chci, protože nemám důvod nebýt upřímný, ano :)? 

Prázdniny (u mě léto) se přehouply do druhé poloviny. Už poloviny? Utíkají vždycky tak rychle.
Co zbylo z těch plánů, vážení? Dodrželi jste je? Máte pořád v plánu dodržet plány? Stále obdivuji lidi, kteří tohle dokážou. Mě se opět rýsovaly za běhu. Rýsují i teď. Uvidíme. Nechávám se překvapit.

Snažím se teď věci dělat trochu jiným způsobem. Něco svévolně měnit.
Tak třeba jsem si byl zaběhat. Dříve nemyslitelné. Asi nějak dozrává Tvé ovoce, milá I.
S nadšením zjišťuji, že taková večerní běhací podél Vltavy je vlastně dost príma. Bolej mě teď z toho nohy.
A dnes už i ruce. Tentokrát z lezení. Díky, K., že jsi přijel. Byl to super den. Příště snad stihnem i ty šachy.

Nějak nevím, co víc napsat.
Asi jen, že jsem teď šťastný. A když si teď čtu ty první příspěvky tady na blogu, tak se jen ptám s pokřiveným úsměvem, jestli je to vůbec ze stejné klávesnice a stejnými prsty napsané..
No... Asi ano. Jen ten čas, mizera jeden.

Myslím na ty z vás, co jste na výletech, táborech, u babiček, házíte frisbeečkem někde v Itálii, střílíte z luku a tak různě. Je vás hodně a máte mou vřelou podporu!
My, co více méně pracovitostí svázaní jsme, si o to více užíváme těch krátkodobých hezkých chvil a ty delší snad třeba ještě přijdou.
Držím palce hlavně těm dvoum Italkám, co se snaží číšničit někde na jihu. A stejně tak i mistru H., který se od zítra toulá směrem za nimi.

Cesta nebo cíl?
Toť otázka.

Co si vybereš ty, Specifická ;)?

úterý 15. července 2014

Jsem omámen.

Jsem omámen.
Požitky kolem sebe.
Je jich tolik. Snad jsem asi nikdy nevnímal.

V náladě. Po víně.
Vyšehrad.
H., odteď je to místo spojené s Tebou a s Tvým:


"Vesmír mě má rád.
Tím, co mi vždy hodí pod nohy, mě drží ve střehu."


Chci jednou objevit tu záhadu těchhle diskuzí. O vztazích, o lásce.. Líbezné a vždy poučné.
Děkuji též J., která mě povznesla a jsem rád, že nejsem sám, kdo sdílí podobné myšlenky.
Víno vždycky pomůže.
Víno vždycky pomůže.
(nějak)

Blonďaté překvapení se rozrůstá. 
Na touhu.
Touhu poznávat, pokoušet.
Ten pocit je tak hřejivý. Ale tak křehký. 
Snažím se. Jen nechci moc.
Snažím se. Jen Tě chci mnohem víc poznat.
Bojím se, že přetáhnu. Jako malý kluk ve školce, který vybarvuje formuli.
Nechci tu kouzelnou pastelku zlomit. Prosím. Snad chápeš.
Chci jen malovat, tvořit. Tím poznávat.
A užívat si tu přítomnost.
Je mi z toho tak příjemně.
Nové a přesto v něčem tak podivně známé a přirozené.
Vážně věřím v to, že na jiné planetě, kde mraky běhají pozpátku, neexistuje ta blbá práce a Elvis ještě žije, jsme se už my dva potkali. A ne letmo...


Léto je přede mnou.
Nevím, co bude.
Nemám ve zvyku dělat si plány.
Možná toho nakonec vždycky trochu lituju.
Tábory, instruktoři na táborech, dovolené, vandry, výlety, párty, festivaly..
Mega plány, na které nakonec nikdy nedojde.
Asi ano. Závist těm, co si umí zařídit "prázdniny".

Já tomu tak říkat nemohu.
Já mám léto.
Mám duhu.

Úsměv, když se na mě podíváš a ten společný svíravý pocit v žaludku.
Tyyyyyjo.
Čím to?
Víš to?
Já ne.
Eels jedou.

"I like the way this is going..."

Jsem šťastný.
Těším se na další den.
Co přinese..


"Koukal jsem na Tebe a měla jsi v očích víc, než jen okna do duše.
Slupky cibule, co neoloupu. Jím Tě i s nimi.
A co bude teď?"




 

úterý 8. července 2014

Hor(s)ké chvilky.

Pár dní jsem sem nic nenapsal. Asi bych to měl napravit.
Mám chuť se o to podělit.

Středa ráno. Zjišťuji, že už zítra mám brzy (fakt brzy) být připraven na odjezd do Alp.
Pojištění? No, raději bych napsal, že předvýletní procesy proběhli hladce. Leč paní v Generali neměla asi den. Zkouším jinou alternativu. ČSOB. Čas mi utíká. Řítím se do práce. Vlídně se ptám, zda-li se mohu uvolnit a jít si něco vyřídit. Jen na 20 minut. Zašklebený výraz. Je špička. Milion lidí chce ty zpropadený bagety. Šéf svoluje. Zkouším štěstí u ČSOB. Manažer pobočky. Sympaťák už od podání ruky. Prý cestovní pojištění nedělal asi půl roku. Po lítém boji nakonec přece jen. 20 minut se protahuje na 35. Zašklebený výraz podruhé. Bagety.
Utíkám spát a hned se probouzím (spal jsem vůbec?). Balím vše za 20 minut. Přemýšlím, proč to někomu trvá déle.
Vstávám velmi brzo. Slunce vychází nad Prahou a já svištím vlakem.

Píšu Ti mail. Ve vlaku. Dlouho.
Několikrát ho přepisuji.
Na těch slovech mi záleží. Víc než jindy.
Mrazí mě v zádech.

Kupuji jídlo. Zdravím D. za pokladnou. Brzy se uvidíme :).


Jsem tam. Kdesi v Alpách u jezera.
Přemýšlím, jestli zvládnu první ferratu. K. je borec. Házím jeho telefon do kaňonu s vodou. (fakt sorry K.). Překonávám sám sebe. Několikrát padám. Kupodivu jen v mé hlavě. Nakonec je to skvělý pocit. Psychický test. Fyzický test. Lezení na ferratě je něčím tak uvolňující. Věřit sám sobě, lanu, skále. Druhý den výhledy jak z Doktora z hor. Píšu dopis pod Dachsteinem u jezera. Je mi krásně. Snažím se nemyslet. Vůbec (i když mi to moc nejde).

Usínání pod hvězdami. Každý večer. Teplý večer.
Koupání v chladném horském jezeře (po tak dlouhé době).
 
Rozplácnu se na louku do svahu, kochám se tím alpinským vrásněním, zvoní zvonce, vítr na krku. Žmoulám trávu v puse a je mi vše tak nějak jedno. Mám to rád. Málo co se tomu vyrovná.
Znovu v jezeře. V horách. Krása.

Nohy bolí. Ruce bolí.
(srdce bolí).

(.. žádný hloupý fráze?)

Dovolená?
Ne. Je to důležitější.
Asi bych tomu měl začít říkat jinak.

________________________________________________________________________

K dnešku:
Děkuji za sangrii.
Bylo to milé, spontánní a velice, velice kamarádské.
Voda bude!

Milé blonďaté překvapení?
Hm..
:)

úterý 1. července 2014

Dřevo, Allen a pár hořkosladkých chvil

Jaký je to pocit pokácet strom?
Jaký je to pocit být chvíli sám v lese?


Víkend podle svých přání. Vytoužený odpočinek.
Práce. Trochu jiného druhu než ta, která mne živí.
Je sobota večer a já nemůžu usnout nadšením a nedočkavostí.
Píšem si a mě to připadá jako sen.
Děkuji, že jsi svolila. Že jsi.

Děkuji drahé J. Ozvala ses a já byl tak šťastný.
Uvidíme se brzy. Slibuji.

Propršené ráno. Utíkám na vlak (jako vždycky).
Proč si sakra někdy nevyjdu o pár minut dřív, abych nemusel běžet?
Paní u okénka je moc milá. (To nebývá na hlaváku zvykem).
Těším se snad ještě víc.

Nasedám do auta a hurá ke včelám do lesa. Práce nepočká.
Tak skvělý pocit. Být mimo civilizaci, mimo velkoměsto.
Les má blahodárné účinky, to víme. Nikdy mě to nepřestane udivovat.
Tahám poražené břízy. Sem. Tam. Sedřené ruce. Pot. Krásná chlapská práce.
Voní mi ruce dřevem. Miluji to. Nepřestává pršet. Celý den.

Sekera je můj oblíbený nástroj. Špalek a k němu Petříčkovská diskuze.
Nápřahy jako z bitvy na Pelennorských polích z Pána prstenů.
Je to velký boj. Vítěz je jeden.
Zavírám oči. Svět jde mimo mě. Myslím na Tebe. ŘVU.
Pocit úlevy. Pocit vybití se. Nádhera. A znovu.
Vůně čerstvě nasekaného dřeva.
Batoh, se kterým jsem Ti nepomohl. Promiň.
Jen kvůli tomuhle.

Večer je zapsán v knize našich vzpomínek.
Ne však tady.
Prosté děkuji?
Ptát se mělo to smysl nemá smysl.
Říkám si: Jak jen to ostatní dělají?
No jak?
Takhle?

Zpátky v Praze. Po práci.
Pokračuji na Allenovské vlně.
Pouštím si Annie Hallovou.
Možná pro tu symboliku.
Bože.
Je to tak skvělý film.
Díky Woody.
Díky za Tvůj nemalý přínos do světa lásky (i té zfilmované).
Nikdo ji nechápe (včetně Tebe samého).

Máme se toho ještě spoustu co učit.

" Milostný vztah je jako žralok. Musí pořád postupovat dopředu, jinak zemře.
No a myslím, že my tady máme mrtvého žraloka.."



"... potom už bylo pozdě a oba jsme museli jít. Ale bylo skvělé, že jsem Annie zase viděl. Uvědomil jsem si, jak je úžasná. A.. jak je fajn už to, že ji znám. A..
Vzpomněl jsem si na ten starý vtip, víte, jak ten chlap přijde k psychiatrovi a říká: 

'Doktore, můj bratr je blázen. On si myslí, že je slepice. A doktor povídá: 'Tak co kdyby jste ho dal sem k nám?' A chlap říká:Rád bych, ale já ta vejce potřebuju.'


Tak.. Asi takhle já teď vnímám vztahy.
Víte, jsou naprosto iracionální
a bláznivé..
a absurdní..
a..
Ale.. Asi v nich dál pokračujeme. Protože.. Většina z nás ta vejce potřebuje."

 

sobota 28. června 2014

Metro na Národní

Super. Otevřeli metro na Národní. Mám to tedy teď 3 minuty na metro z mého bytu.
Vlastně ne tak úplně.

Je tu totiž pár věcí, co mě dnes zarazily, když jsem se po práci večer šel na tu pýchu DPP ze zvědavosti podívat.

Tak za prvé. Všimnete si toho taky. Hned. Prostě vás to zarazí. Zvláště vy, co jedete třeba z Míráku, kde je to fofr. Prostě proč tam sakra musí být ty nejpomalejší eskalátory, co se snad dělají? Všichni v centru spěchají. Víc než někde na Invalidovně, kde nikdo nikdy nevystoupil. Takže na Národní teď budou vycházet upocení lidé s okopanými palci a vyvrknutými kotníky, protože na nich budou stejně všichni běhat. Rovnou bych tam umístil jednu malou záchranou stanici. A bude potřeba i dole v tunelu. Tentokrát však i s defibrilátorem na infarkty. Proč je tam tak dlouhej tunel, než se dojde na nástupiště? Už vidím ty babičky z nákupem z Májky, jak budou s těma vozejkama na kolečkách kmitat na nástupiště (ten tunel má snad 200 metrů!), protože uslyší přijíždějící metro a na další přece nikdo nikdy čekat nechce. A ano, samozřejmě, stejně jako na všech stanicích metra v Praze musíte dojít až do půlky, abyste věděli, na jakou stranu máte nastoupit (proč ty cedule nikoho nenapadne posunout?). Nejspíš chce Praha trénovat nové Zátopky na půlmaraton.
A nakonec výtahy. Jsou k nepřežití! Mají podivný mezipřestup s mezichodbou, v níž je zrcadlo jak z bludiště na Petříně. A to nejhorší na konec. Vozí se v nich ten klinický hlas paní z německé navigace, která se zřejmě špatně vyspala a zaručeně vás otráví. Ocenil bych třeba něžný hlas Nicole Kidman nebo vášnivý povzbudivý zpěv Radůzy.

Druhéééé patro, přeji Ti krásnýýýý deeeen.
Usměj se na ostatní, až vyjdeš veeeen.



Ale i tak.
Díky za něj. Je to kus práce, co tam odvedli.
Žluto víc, než kde jinde na Béčku.

čtvrtek 26. června 2014

Strom s názvem sakura

Sakura přináší povznesení.

Dnes to měla pod palcem Sakura.
Děkuji za ní, T.
Znamená asi víc, než jen filmový klub.
Pro mě. Pro vás.

Kdyby se jen koukalo občas třešňovými brýlemi více lidí..
Ach.

Bylo moc hezké Tě vidět, než se vypravíš do svých prázdnin.
Do světa táborů, her a dětské radosti.
Vlastně Ti to trochu závidím.
A moc děkuju ještě jednou, žes přišla.

Ráno bylo přívětivé, uklidňující.
Takové, jaké znám.
Jedla si bublaninu, povídali jsme naší řečí.
Tvoje oči.
Rozloučení.

Pokud si to přečteš, Tome;
Zanechalo to ve mě dost.
Možná až moc na jednou.
Jsem trochu zmatený, trochu poučený, trochu vyvedený.
V každém případě zajímavá slova.
Vážím si toho.
Tím spíš, že se moc neznáme.
Máta mi teď bude vonět v lednici.