Metro na Národní

Super. Otevřeli metro na Národní. Mám to tedy teď 3 minuty na metro z mého bytu.
Vlastně ne tak úplně.
Je tu totiž pár věcí, co mě dnes zarazily, když jsem se po práci večer šel na tu pýchu DPP ze zvědavosti podívat.

Tak za prvé. Všimnete si toho taky. Hned. Prostě vás to zarazí. Zvláště vy, co jedete třeba z Míráku, kde je to fofr. Prostě proč tam sakra musí být ty nejpomalejší eskalátory, co se snad dělají? Všichni v centru spěchají. Víc než někde na Invalidovně, kde nikdo nikdy nevystoupil. Takže na Národní teď budou vycházet upocení lidé s okopanými palci a vyvrknutými kotníky, protože na nich budou stejně všichni běhat. Rovnou bych tam umístil jednu malou záchranou stanici. A bude potřeba i dole v tunelu. Tentokrát však i s defibrilátorem na infarkty. Proč je tam tak dlouhej tunel, než se dojde na nástupiště? Už vidím ty babičky z nákupem z Májky, jak budou s těma vozejkama na kolečkách kmitat na nástupiště (ten tunel má snad 200 metrů!), protože uslyší přijíždějící metro a na další přece nikdo nikdy čekat nechce. A ano, samozřejmě, stejně jako na všech stanicích metra v Praze musíte dojít až do půlky, abyste věděli, na jakou stranu máte nastoupit (proč ty cedule nikoho nenapadne posunout?). Nejspíš chce Praha trénovat nové Zátopky na půlmaraton.
A nakonec výtahy. Jsou k nepřežití! Mají podivný mezipřestup s mezichodbou, v níž je zrcadlo jak z bludiště na Petříně. A to nejhorší na konec. Vozí se v nich ten klinický hlas paní z německé navigace, která se zřejmě špatně vyspala a zaručeně vás otráví. Ocenil bych třeba něžný hlas Nicole Kidman nebo vášnivý povzbudivý zpěv Radůzy.

Druhéééé patro, přeji Ti krásnýýýý deeeen.
Usměj se na ostatní, až vyjdeš veeeen.

Ale i tak.
Díky za něj. Je to kus práce, co tam odvedli.
Žluto víc, než kde jinde na Béčku.

Strom s názvem sakura

Sakura přináší povznesení.

Dnes to měla pod palcem Sakura.
Děkuji za ní, T.
Znamená asi víc, než jen filmový klub.
Pro mě. Pro vás.

Kdyby se jen koukalo občas třešňovými brýlemi více lidí..
Ach.

Bylo moc hezké Tě vidět, než se vypravíš do svých prázdnin.
Do světa táborů, her a dětské radosti.
Vlastně Ti to trochu závidím.
A moc děkuju ještě jednou, žes přišla.

Ráno bylo přívětivé, uklidňující.
Takové, jaké znám.
Jedla si bublaninu, povídali jsme naší řečí.
Tvoje oči.
Rozloučení.

Pokud si to přečteš, Tome;
Zanechalo to ve mě dost.
Možná až moc na jednou.
Jsem trochu zmatený, trochu poučený, trochu vyvedený.
V každém případě zajímavá slova.
Vážím si toho.
Tím spíš, že se moc neznáme.
Máta mi teď bude vonět v lednici.

Samota i ne

Mohu se stát výkladní skříní, ale neudělám to.
Pracovní týden na novo. Po včerejším osvícení volného dne těžká rána.
Sledovat ty prázdné výrazy (většinou). Lidé čučící do baget. Mňam to mi to ale chutná. Prohlédnu si, co že to vlastně jím. Ježiši..
Je mi z toho na nic.
Co si dáte? Ano? Vážně mě to zajímá? Ne. Otázka z povolání.

Mám na mysli kontakt s lidmi.
Jsme osamění a v těch frázích není nic, jsou plytké.
Popřeji jim hezký den, i když je mi to upřímně jedno. Nezajímá mě jejich den.
Prostě stejně jenom čumí do těch menuboardů, pak čumí do baget a daj si tmavou, protože to je přece zdravý a cool (neni).Upocený kravaťáci. Holky typ HáeMka.
Bachny, co se ani nevejdou za ten stůl a tečou na barovkách u okna.Stopadesátiletá babička, co říká croissantu rohlíček a bagetě houska.
Pohled hroznej. Jak prasata, co dostanou nažrat. Chramst..
Člověk k nim má blíž, než si myslíme.

Slečna s pruhovaným trikem, co máš ty a šátek, který bys určitě chtěla. K vyřvání se.
Slečna z Německa. tak blonďatá, tak krásný úsměv. Až to musím říct. Zaculit se. Jede se dál.

Děkuji P. za to, že jsem mohl udělat dobrý skutek dnes. Snad se to brzy zahojí. Snad Ti bublanina chutnala.

Děkuji za Hradčanské náměstí a filharmonii.
Hudba Dvořáka a sólo na fagot a marimbu mě rozneslo.
Jako prach a vajgly z ulic veřejně prospěšných pracovníků s oranžovými vozejčky.
Těch s vypsanou přestávkou na boku.

Šeřící se střechy Prahy. Stále i po těch třech měsících nepřestávám žasnout.
Záměrně se vyhýbám Staroměstské. Staroměstské!
Oči mi těkají. Moc. Nejde přestat. Ach jo.
Chvění začíná.

Hlad a samota. Mám pocit, že jsem sám. V jakkoli jiném významu, než v Brightonu.
Kupuju tu hnusnou pizzu z Borsallina. Chutná mi.
Proč si vždycky pustim depka písničky, když nastane tohle? Libuju si v tom?
Vim, že to je jen horší. Udělám to.

 H.(S.), všechno nej k svátku. Nejsi doma a tak je to tu pořád nějaký divný, trochu. Mrzí mě z toho. Herci se flákají někde pryč. Kapka Jacka to včera zpravila. Věř, že jo.

Nechci být sám. Vím, že nejsem, ale zdá se mi to tak.
Být sám je hrozný. Nikdo nechce být sám. Prostě nikdo.
I ti největší samotáři. Toužíme po druhých.
Samota přináší jen samotu. Nic. Holé nic.
Chce to sdílet. Naplňovat se sdílením.

Mám pocit, že všem píšu a mě nikdo. Až mě to otravuje. Nevím, co s tím, co s dnem, s volným časem. Vlastně díky za tu blbou práci. Chápeš?

Sigur Rós znějí.
Každou buňkou. Se zavřenýma očima.
Vlevo od zvukaře. Pode moji bradou. Pár ztracených slz z toho vjemu, živého koncertu. Mrazení.
Někde tam v těch Vítkovicích zůstali. Navždy. Stejně jako ta zpráva s lístky, když si přijela autem mě vyzvednout v Plzni na nádraží a já si to uvědomil.

Všude Tě hledám. Ve všem.
Nechci, ale dělám to. Sakra.
Bojím se, že na Tebe narazím za dalším rohem.
Sere mě Tvuj facebookovej profil.
Tvoje fotka tam. Sere mě, když to vidim. (Promiň)
Přistihuji se, že jen tak scrolluju dolu a nahoru tou hlavní stránkou.
Co to sakra děláš?
Co to k.. do p... děláš?

Potřebuju změnu.
Něco dalšího.

Těším se do Alp.
Na ferraty. Snad to klapne.
Těším se z toho, že jsem tohle napsal.
Je mi líp.
Děkuju a nevim komu.

Věci. Je to pár dní..

Jééé, co to je za knížku?
To je Dědeček. Napsal to můj kamarád T. Není moje. Je....

Buddha říká: Lidé by neměli lpět na věcech.
Ale co říká Buddha na spojitosti? Na to, že když jdeš kolem, vybaví se Ti miliony vzpomínek, zážitků. Prostě to, co..

Koupelna a ranní hygiena
Věci na převlečení.
Boty, ve kterých se leze a maj strašně šílenou špičku.

Zvoní telefon, koukám z okna. Odemykám dveře ve Spálené.
Vždyť jen odemykám dveře ve Spálené. Od mého bytu.

Jdu Národní, která je Spálená. Kolem té brány, kostela.
Hele, půjčujou lodičky na Žofíně! PŮJČUJOU LODIČKY NA ŽOFÍNĚ!

U divadla na schodech, s N. Za divadlem na place s I. Anděly? Za divadlem! Teď to bourají a mě to bourá s tím.
Na mostě za Plazou. Čas jako Dalího hodiny. Vinice. Výtah a knoflík do 8. patra. Hřiště a hřiště podruhé. Pes, kterého jsem neměl rád. Je mi nějak líto i tý cedule. Asi bych jí obejmul. Mám z toho takový svědění z toho dne.
Fotky, fotograf, někdo fotografuje Pražský hrad.
Vidím azbuku. Sleduji východ, stále. Nechápu. Do teď. Psi tam venčí jen strýcové a všude je víno. Pliveš slupky, protože to dělají všichni. Vodka. Magnet. Znova azbuka. A na mé ledničce! Výraz strýce V., jeho oči. Tvoje, tam na Polonině. Křižovatka a sedíme jak buci a nebaví me se, čekajíc na Tvého bratránka. Strávili jsme tak hodně času, máš pravdu.

Vlak z Ostravy, z Colours. Brečel jsem a všechno mi bylo fuk, krom jediného. Už tehdy?

S N I z písmenek v Tvém jméně a v Tvém pokoji. Zapomeneš?

Jsem uhrančivý? Jsem mstivý? Jsem nalehávý a naivní? Jsem VRTOŠIVÝ? Jsem? Pak věz, že v tom okně večer u nás, jak jsem seděl naposled, bych se teď otočil a podal Ti ruku, pohladil Tě a všechno možná mohlo být v pořádku. Mohlo? Neudělal jsem to. Mělo to tak být. Prostě mělo..

Mrzí mě Tvůj táta.
Víc než sis kdy myslela. Bylo to v Černicích, nahoře v podkroví. Nemoh jsem pak z toho spát.

Milá,
domluvil jsem nám odvoz. 
Budeš vystupovat z letadla z Moskvy a neznámí lidé Ti budou dávat květiny a až na konci, na konci té řady neznámých lidí, které jsem přesvědčil (a oni se smáli protože byli milí), jsem já s tou poslední.
Budeš milá. Budu milý. To slovo nás bude provázet. Stejně jako jemnost a něžnost. 
Ustřihnu Ti křídla a oni Ti zase narostou, anděli. 


nikdy
bolíš mě
kurva

Vzpomínka na Brighton

Děje se toho hodně. Uvědomuji si hodně. Dospívám?

Byl jsem v Brightonu. V Anglii.
Není to tak dávno. Chci pár řádek o tom.

Teď v Praze vzpomínám.
Tvoje a moje slzy a mávající dlaň z autobusového nádraží v Plzni. To sevření z neznáma.
Moře. Neskutečně velké a plné té starodávné moudrosti, dodávající klid a mír do duše. Sedět tam ... a zírat. Na tu dálku. Brečím jak malý kluk. Na kamenech, po práci. Horší den. Děti si hrají u těch kamenů, křičí něco anglicky a mě je úzko, teskno.
Práce. Hotel. Zkušenost. Nuda, když přijdu domů. Kytara je občas to jediné, co mě drží v Jakubovi. Díky bohu za ní, milenku. Výlet do okolí a poznávání nových přátel.
Děkuji za rodičovskou podporu i starost o mne.
Děkuji N., za to, že mě držela a byla v kontaktu. Děkuji L., S a hlavně Z. za část sebe tam na návštěvě. Zůstalo to někde v tom malém plesnivějícím pokoji s plakáty, které mám teď ve Spálené. A pak doma. Výrazy všech blízkých.

Tvoje oči u Jindřišské věže. A to ticho, které u toho bylo.

Celé čtyři měsíce nesmírného a sněného. Bylo to jiné, než jsem kdy myslel. A přeci známé. Celé jako jedna velká zaobalená část. Jedna v mém životě. Jedna z těch zásadnějších. Retrospektivně vzato.

Řekla si mi, že to jednou pochopím a dojde mi to. Se slzami. Kdy poznám, že to přišlo? Kdy budu mít jistotu, že vím, co udělám? Proč jsi to ty věděla a já to zřejmě nevím ani teď?

Sbalit si batoh a odjet. Rozhodnutí asi tak stejně těžké, jako začít psát blog. Vlastně to má hodně společného. Nejseš si jistej do čeho jdeš. A výsledek?  Nemusí mít. Kdo ví.  Asi zkušenost. To jsem slýchal od blízkých kolem mne. O tu jde především? Ano, jsem tak trochu empirik a věřím ve zkušenost. Co nezažiješ, nesuď. Nechal jsem tu rodinu, Tebe I., přátele, svoje vysokoškolské vzdělání. Byla to velká cena na podstoupení?

Odpověď neznám.

Ptát se?
Být slyšen?
Možná z rána, když jseš ožralá a zpívají ptáci. Sukně. Tváře. Vlnky až na konci. Hned svázat...

Just do it! Tak jo.

Tak jo.

Dokopal jsem se k tomu. Just do it.

Jsem virtuálně. Tedy ne já, moje slova. Snad to třeba někdo bude i číst, i když čtenářská vazba není ten důvod, proč chci teď začít blogovat.

Nejsem člověkem, co podporuje hodinky, deníky, organizaci. Jsem mistr v mrhání časem sněním, přemýšlením a následným zabývání se, jestli to je smysluplné. Dost často se přistihuji, že až moc přemýšlím, nad věcmi kolem sebe, proč se dějí. Míchám to v hlavě. Míchám, ale neventiluji.

A víš co? Možná přesně tohle mi chybí. Ventilace. Ta trocha zpovědi. Máte pravdu. Vy co mě znáte. Více i méně.

Do světa. Jako kapka v moři. Jako hlas, který není slyšet v davu. A přeci.

Budou to slátaniny, budu se vylívat, budu se zlobit a nadávat. Nebude to dávat smysl vám a možná ani mě samotnému. O to ale nepůjde.

Touha vyjádřit se.
Touha začít psát.

Kdy jindy než ve 20ti letech? Abych se pak ve stáří mohl za břicho popadat?
Možná.

Tak jo.