Víkendové kouzlo

Mám strašnou chuť něco napsat.
Jenom jsem línej. Asi bych to měl překousnout.

"Asi bych to měl překousnout"

Asi jo. Chci se s vámi podělit o pár zážitků z nedávno uplynulého víkendu.
Sobota se nesla v duchu imperialistické a herní nálady. Být zabořený celých 12 hodin do jedné deskové hry chce už trochu toho entusiasmu. Leč zvládl jsem to a já děkuji tímto trojce A. T. T. za pozvání o galaktické dobývání. Pizzy byli vážně výborné. Lezení druhý den časně ráno byl trochu challenge. Pršelo, byl jsem dost unavený, takže nejlepší plán. Tak skvěle jsem si už ale dlouho nezalezl. Ono to v Plzni má asi navrch před Prahou. Možná má navrch i to, že stěna je zadarmo, volně přístupná a venku. Sluníčko svítí na záda i na překližce. A s bezvadnými lidmi! Těším se na další naskytnutou stěnu, milý a milá.
To odpoledne jsem ještě s maminkou a drahou babysister (co už vlastně neni tolik baby) navštívil Zelenou Horu u Nepomuka. Prohlídka mě nějak nelákala s ohledem na všudypřítomné davy. Objevil jsem zde pár nečekaných kamarádů, dal si nealko a kuřecí steak a začal nasávat atmosféru toho místa. Břišní tanečnice mne spíše znechutili. Vážně by měli tancovat a ukazovat svoje těla jen některé. Nějak jsem se ztratil mé rodince (za což mě později neměla ráda) a skrz kejklíře, šermíře, kováře a tesaře i Tesaře (zdravím zpětně, pane učiteli) se propletl až do oprýskaného kostela. Myslím, že to je ten nejhezčí kostel, ve kterém jsem kdy byl. Byť jen samotný by byl. Ale v něm. Knihy, obrazy po všech stěnách, čajovna s křesílky, umělecký koutek, prodávali tam keramiku, čaje, korálky a úplně u oltáře seděl milý kluk, kolem 30 let a hrál na didgeridoo, bubínky, flétny a různé podivné nástroje. Také ovládal cyklické dýchání a alikvótní a hrdelní zpěv, který znám jen z videí na youtube a obdivuji ho. Ze zvědavosti jsem se s ním dal do řeči. Povídali jsme si o dechových nástrojích, saxofonech hlavně. Má svoje malé studio a nahrává si sám různé zvuky, a tak jsem si jedno CD od něj koupil. Jmenuje se Tvořivost. Sám si i ty nástroje všechny vyrábí a dělá takové kurzy, že nechá vyrobit člověka svůj nástroj, pomůže mu s tím. Spojuje to jako celý víkend, i s výletem do lesa, povídání o stromech, historií nástroje a tak nějak duchovním sžitím s nástrojem. Na chvíli jsem zahodil i svůj hudební ostych a zamlátil si s ním do bubnů. Tak podivně mě to uspokojovalo, podobný podivný pocit, jako když jsem hrál v Anglii na kytaru na ulici. Proplynula další velice přátelská hudebnická slova a já se rozhodl, že pokud zbyde peníz, tak za ním nějaký víkend přijedu podívat a udělám si třeba i svoje didgeridoo. A moc se na těším! V kostele jsem také nalezl malou knihovnu s velice mile napsanou cedulkou, která vybízela čapnout knihu, která ti padne pod ruku, prolistovat a posedět v útulném koutku s polštáři, pak třeba i zakoupit za pár korun dle uvážení a tím přispět na opravu kostela a lavičky do zámeckého parku. S velice hřejivým pocitem jsem tak učinil a už třímal v rukou Exupéryho a Súdánské příběhy.
Mezitím jeden docela starý pán vylezl s námahou do kostelní kazatelny, načež zakřičel: "Mám vás rád, lidi!" A Josef od didgeridoo odpověděl: "Tak tohle stálo za to říct!" Pomohl jsem mu pak slézt dolů; přistavil židli a podal ruku. Některé okamžiky a místa, jsou prostě tak záhadné a jedinečné, že ani nejdou popsat. Být součástí vesmíru, který je tak blízký mému srdci a zapojit se do jeho dění. Nevědomky. Náhodou. Asi jako, že Tě potkám v Bageterii, Specifická. Slunečnice zvadne, oba na ní zapomeneme, abychom se museli znovu potkat a třeba i neříct už nic. V lotosovém květu. V chodbě.  A ta modrá lesklost v našich očích. Vystrašený a ten strašně smutný výraz z nás v tu chvíli dělá bubáky. Třeba to bude lepší. A ta slunečnice bude mít příště i semínka.

Výlet se nekoná, že. Bude se konat jiný. Chci. A příště už si dám vážně pozor..
(asi nedám)

"Jenže život není úplně jen o tom, co chceme."(M.P.)

Střípky dnů podruhé

Je toho tolik.
Střípky složené do zrcadel a jejich odrazy.
Motá mi to hlavu. Nějak.

Poslední týdny se dost písemně vyčerpávám. Sdílet s internetem je těžší, než sdílet s člověkem. Je to jako olověná deska proti pírku. Najednou tu tíhu mých slov dokážu rozpoznat a dělit. Pírku ale dávat víc, protože si to zaslouží(š).
Vážně chci, protože nemám důvod nebýt upřímný, ano :)? 

Prázdniny (u mě léto) se přehouply do druhé poloviny. Už poloviny? Utíkají vždycky tak rychle.
Co zbylo z těch plánů, vážení? Dodrželi jste je? Máte pořád v plánu dodržet plány? Stále obdivuji lidi, kteří tohle dokážou. Mě se opět rýsovaly za běhu. Rýsují i teď. Uvidíme. Nechávám se překvapit.

Snažím se teď věci dělat trochu jiným způsobem. Něco svévolně měnit.
Tak třeba jsem si byl zaběhat. Dříve nemyslitelné. Asi nějak dozrává Tvé ovoce, milá I.
S nadšením zjišťuji, že taková večerní běhací podél Vltavy je vlastně dost príma. Bolej mě teď z toho nohy.
A dnes už i ruce. Tentokrát z lezení. Díky, K., že jsi přijel. Byl to super den. Příště snad stihnem i ty šachy.

Nějak nevím, co víc napsat.
Asi jen, že jsem teď šťastný. A když si teď čtu ty první příspěvky tady na blogu, tak se jen ptám s pokřiveným úsměvem, jestli je to vůbec ze stejné klávesnice a stejnými prsty napsané..
No... Asi ano. Jen ten čas, mizera jeden.

Myslím na ty z vás, co jste na výletech, táborech, u babiček, házíte frisbeečkem někde v Itálii, střílíte z luku a tak různě. Je vás hodně a máte mou vřelou podporu!
My, co více méně pracovitostí svázaní jsme, si o to více užíváme těch krátkodobých hezkých chvil a ty delší snad třeba ještě přijdou.
Držím palce hlavně těm dvoum Italkám, co se snaží číšničit někde na jihu. A stejně tak i mistru H., který se od zítra toulá směrem za nimi.

Cesta nebo cíl?
Toť otázka.
Co si vybereš ty, Specifická ;)?

Jsem omámen.

Jsem omámen.
Požitky kolem sebe.
Je jich tolik. Snad jsem asi nikdy nevnímal.

V náladě. Po víně.
Vyšehrad.
H., odteď je to místo spojené s Tebou a s Tvým:

"Vesmír mě má rád.
Tím, co mi vždy hodí pod nohy, mě drží ve střehu."

Chci jednou objevit tu záhadu těchhle diskuzí. O vztazích, o lásce.. Líbezné a vždy poučné.
Děkuji též J., která mě povznesla a jsem rád, že nejsem sám, kdo sdílí podobné myšlenky.
Víno vždycky pomůže.
Víno vždycky pomůže.

(nějak)

Blonďaté překvapení se rozrůstá. 

Na touhu.
Touhu poznávat, pokoušet.
Ten pocit je tak hřejivý. Ale tak křehký. 

Snažím se. Jen nechci moc.
Snažím se. Jen Tě chci mnohem víc poznat.
Bojím se, že přetáhnu. Jako malý kluk ve školce, který vybarvuje formuli.
Nechci tu kouzelnou pastelku zlomit. Prosím. Snad chápeš.
Chci jen malovat, tvořit. Tím poznávat.
A užívat si tu přítomnost.
Je mi z toho tak příjemně.
Nové a přesto v něčem tak podivně známé a přirozené.
Vážně věřím v to, že na jiné planetě, kde mraky běhají pozpátku, neexistuje ta blbá práce a Elvis ještě žije, jsme se už my dva potkali. A ne letmo...


Léto je přede mnou.
Nevím, co bude.
Nemám ve zvyku dělat si plány.
Možná toho nakonec vždycky trochu lituju.
Tábory, instruktoři na táborech, dovolené, vandry, výlety, párty, festivaly..
Mega plány, na které nakonec nikdy nedojde.
Asi ano. Závist těm, co si umí zařídit "prázdniny".

Já tomu tak říkat nemohu.
Já mám léto.
Mám duhu.

Úsměv, když se na mě podíváš a ten společný svíravý pocit v žaludku.
Tyyyyyjo.
Čím to?
Víš to?
Já ne.
Eels jedou.

"I like the way this is going..."

Jsem šťastný.
Těším se na další den.
Co přinese..

"Koukal jsem na Tebe a měla jsi v očích víc, než jen okna do duše.
Slupky cibule, co neoloupu. Jím Tě i s nimi.
A co bude teď?"



 

Hor(s)ké chvilky.

Pár dní jsem sem nic nenapsal. Asi bych to měl napravit.
Mám chuť se o to podělit.

Středa ráno. Zjišťuji, že už zítra mám brzy (fakt brzy) být připraven na odjezd do Alp.
Pojištění? No, raději bych napsal, že předvýletní procesy proběhli hladce. Leč paní v Generali neměla asi den. Zkouším jinou alternativu. ČSOB. Čas mi utíká. Řítím se do práce. Vlídně se ptám, zda-li se mohu uvolnit a jít si něco vyřídit. Jen na 20 minut. Zašklebený výraz. Je špička. Milion lidí chce ty zpropadený bagety. Šéf svoluje. Zkouším štěstí u ČSOB. Manažer pobočky. Sympaťák už od podání ruky. Prý cestovní pojištění nedělal asi půl roku. Po lítém boji nakonec přece jen. 20 minut se protahuje na 35. Zašklebený výraz podruhé. Bagety.
Utíkám spát a hned se probouzím (spal jsem vůbec?). Balím vše za 20 minut. Přemýšlím, proč to někomu trvá déle.
Vstávám velmi brzo. Slunce vychází nad Prahou a já svištím vlakem.

Píšu Ti mail. Ve vlaku. Dlouho.
Několikrát ho přepisuji.
Na těch slovech mi záleží. Víc než jindy.
Mrazí mě v zádech.

Kupuji jídlo. Zdravím D. za pokladnou. Brzy se uvidíme :).


Jsem tam. Kdesi v Alpách u jezera.
Přemýšlím, jestli zvládnu první ferratu. K. je borec. Házím jeho telefon do kaňonu s vodou. (fakt sorry K.). Překonávám sám sebe. Několikrát padám. Kupodivu jen v mé hlavě. Nakonec je to skvělý pocit. Psychický test. Fyzický test. Lezení na ferratě je něčím tak uvolňující. Věřit sám sobě, lanu, skále. Druhý den výhledy jak z Doktora z hor. Píšu dopis pod Dachsteinem u jezera. Je mi krásně. Snažím se nemyslet. Vůbec (i když mi to moc nejde).

Usínání pod hvězdami. Každý večer. Teplý večer.
Koupání v chladném horském jezeře (po tak dlouhé době).
 

Rozplácnu se na louku do svahu, kochám se tím alpinským vrásněním, zvoní zvonce, vítr na krku. Žmoulám trávu v puse a je mi vše tak nějak jedno. Mám to rád. Málo co se tomu vyrovná.
Znovu v jezeře. V horách. Krása.

Nohy bolí. Ruce bolí.
(srdce bolí).

(.. žádný hloupý fráze?)

Dovolená?
Ne. Je to důležitější.
Asi bych tomu měl začít říkat jinak.

________________________________________________________________________

K dnešku:
Děkuji za sangrii.
Bylo to milé, spontánní a velice, velice kamarádské.
Voda bude!

Milé blonďaté překvapení?
Hm..
:)

Dřevo, Allen a pár hořkosladkých chvil

Jaký je to pocit pokácet strom?
Jaký je to pocit být chvíli sám v lese?

Víkend podle svých přání. Vytoužený odpočinek.
Práce. Trochu jiného druhu než ta, která mne živí.
Je sobota večer a já nemůžu usnout nadšením a nedočkavostí.
Píšem si a mě to připadá jako sen.
Děkuji, že jsi svolila. Že jsi.

Děkuji drahé J. Ozvala ses a já byl tak šťastný.
Uvidíme se brzy. Slibuji.

Propršené ráno. Utíkám na vlak (jako vždycky).
Proč si sakra někdy nevyjdu o pár minut dřív, abych nemusel běžet?
Paní u okénka je moc milá. (To nebývá na hlaváku zvykem).
Těším se snad ještě víc.

Nasedám do auta a hurá ke včelám do lesa. Práce nepočká.
Tak skvělý pocit. Být mimo civilizaci, mimo velkoměsto.
Les má blahodárné účinky, to víme. Nikdy mě to nepřestane udivovat.
Tahám poražené břízy. Sem. Tam. Sedřené ruce. Pot. Krásná chlapská práce.
Voní mi ruce dřevem. Miluji to. Nepřestává pršet. Celý den.

Sekera je můj oblíbený nástroj. Špalek a k němu Petříčkovská diskuze.
Nápřahy jako z bitvy na Pelennorských polích z Pána prstenů.
Je to velký boj. Vítěz je jeden.
Zavírám oči. Svět jde mimo mě. Myslím na Tebe. ŘVU.
Pocit úlevy. Pocit vybití se. Nádhera. A znovu.
Vůně čerstvě nasekaného dřeva.
Batoh, se kterým jsem Ti nepomohl. Promiň.
Jen kvůli tomuhle.

Večer je zapsán v knize našich vzpomínek.
Ne však tady.
Prosté děkuji?
Ptát se mělo to smysl nemá smysl.
Říkám si: Jak jen to ostatní dělají?
No jak?
Takhle?

Zpátky v Praze. Po práci.
Pokračuji na Allenovské vlně.
Pouštím si Annie Hallovou.
Možná pro tu symboliku.
Bože.
Je to tak skvělý film.
Díky Woody.
Díky za Tvůj nemalý přínos do světa lásky (i té zfilmované).
Nikdo ji nechápe (včetně Tebe samého).

Máme se toho ještě spoustu co učit.

" Milostný vztah je jako žralok. Musí pořád postupovat dopředu, jinak zemře.
No a myslím, že my tady máme mrtvého žraloka.."


"... potom už bylo pozdě a oba jsme museli jít. Ale bylo skvělé, že jsem Annie zase viděl. Uvědomil jsem si, jak je úžasná. A.. jak je fajn už to, že ji znám. A..
Vzpomněl jsem si na ten starý vtip, víte, jak ten chlap přijde k psychiatrovi a říká: 
'Doktore, můj bratr je blázen. On si myslí, že je slepice. A doktor povídá: 'Tak co kdyby jste ho dal sem k nám?' A chlap říká:Rád bych, ale já ta vejce potřebuju.'

Tak.. Asi takhle já teď vnímám vztahy.
Víte, jsou naprosto iracionální
a bláznivé..
a absurdní..
a..
Ale.. Asi v nich dál pokračujeme. Protože.. Většina z nás ta vejce potřebuje."
 

Metro na Národní

Super. Otevřeli metro na Národní. Mám to tedy teď 3 minuty na metro z mého bytu.
Vlastně ne tak úplně.
Je tu totiž pár věcí, co mě dnes zarazily, když jsem se po práci večer šel na tu pýchu DPP ze zvědavosti podívat.

Tak za prvé. Všimnete si toho taky. Hned. Prostě vás to zarazí. Zvláště vy, co jedete třeba z Míráku, kde je to fofr. Prostě proč tam sakra musí být ty nejpomalejší eskalátory, co se snad dělají? Všichni v centru spěchají. Víc než někde na Invalidovně, kde nikdo nikdy nevystoupil. Takže na Národní teď budou vycházet upocení lidé s okopanými palci a vyvrknutými kotníky, protože na nich budou stejně všichni běhat. Rovnou bych tam umístil jednu malou záchranou stanici. A bude potřeba i dole v tunelu. Tentokrát však i s defibrilátorem na infarkty. Proč je tam tak dlouhej tunel, než se dojde na nástupiště? Už vidím ty babičky z nákupem z Májky, jak budou s těma vozejkama na kolečkách kmitat na nástupiště (ten tunel má snad 200 metrů!), protože uslyší přijíždějící metro a na další přece nikdo nikdy čekat nechce. A ano, samozřejmě, stejně jako na všech stanicích metra v Praze musíte dojít až do půlky, abyste věděli, na jakou stranu máte nastoupit (proč ty cedule nikoho nenapadne posunout?). Nejspíš chce Praha trénovat nové Zátopky na půlmaraton.
A nakonec výtahy. Jsou k nepřežití! Mají podivný mezipřestup s mezichodbou, v níž je zrcadlo jak z bludiště na Petříně. A to nejhorší na konec. Vozí se v nich ten klinický hlas paní z německé navigace, která se zřejmě špatně vyspala a zaručeně vás otráví. Ocenil bych třeba něžný hlas Nicole Kidman nebo vášnivý povzbudivý zpěv Radůzy.

Druhéééé patro, přeji Ti krásnýýýý deeeen.
Usměj se na ostatní, až vyjdeš veeeen.

Ale i tak.
Díky za něj. Je to kus práce, co tam odvedli.
Žluto víc, než kde jinde na Béčku.

Strom s názvem sakura

Sakura přináší povznesení.

Dnes to měla pod palcem Sakura.
Děkuji za ní, T.
Znamená asi víc, než jen filmový klub.
Pro mě. Pro vás.

Kdyby se jen koukalo občas třešňovými brýlemi více lidí..
Ach.

Bylo moc hezké Tě vidět, než se vypravíš do svých prázdnin.
Do světa táborů, her a dětské radosti.
Vlastně Ti to trochu závidím.
A moc děkuju ještě jednou, žes přišla.

Ráno bylo přívětivé, uklidňující.
Takové, jaké znám.
Jedla si bublaninu, povídali jsme naší řečí.
Tvoje oči.
Rozloučení.

Pokud si to přečteš, Tome;
Zanechalo to ve mě dost.
Možná až moc na jednou.
Jsem trochu zmatený, trochu poučený, trochu vyvedený.
V každém případě zajímavá slova.
Vážím si toho.
Tím spíš, že se moc neznáme.
Máta mi teď bude vonět v lednici.

Samota i ne

Mohu se stát výkladní skříní, ale neudělám to.
Pracovní týden na novo. Po včerejším osvícení volného dne těžká rána.
Sledovat ty prázdné výrazy (většinou). Lidé čučící do baget. Mňam to mi to ale chutná. Prohlédnu si, co že to vlastně jím. Ježiši..
Je mi z toho na nic.
Co si dáte? Ano? Vážně mě to zajímá? Ne. Otázka z povolání.

Mám na mysli kontakt s lidmi.
Jsme osamění a v těch frázích není nic, jsou plytké.
Popřeji jim hezký den, i když je mi to upřímně jedno. Nezajímá mě jejich den.
Prostě stejně jenom čumí do těch menuboardů, pak čumí do baget a daj si tmavou, protože to je přece zdravý a cool (neni).Upocený kravaťáci. Holky typ HáeMka.
Bachny, co se ani nevejdou za ten stůl a tečou na barovkách u okna.Stopadesátiletá babička, co říká croissantu rohlíček a bagetě houska.
Pohled hroznej. Jak prasata, co dostanou nažrat. Chramst..
Člověk k nim má blíž, než si myslíme.

Slečna s pruhovaným trikem, co máš ty a šátek, který bys určitě chtěla. K vyřvání se.
Slečna z Německa. tak blonďatá, tak krásný úsměv. Až to musím říct. Zaculit se. Jede se dál.

Děkuji P. za to, že jsem mohl udělat dobrý skutek dnes. Snad se to brzy zahojí. Snad Ti bublanina chutnala.

Děkuji za Hradčanské náměstí a filharmonii.
Hudba Dvořáka a sólo na fagot a marimbu mě rozneslo.
Jako prach a vajgly z ulic veřejně prospěšných pracovníků s oranžovými vozejčky.
Těch s vypsanou přestávkou na boku.

Šeřící se střechy Prahy. Stále i po těch třech měsících nepřestávám žasnout.
Záměrně se vyhýbám Staroměstské. Staroměstské!
Oči mi těkají. Moc. Nejde přestat. Ach jo.
Chvění začíná.

Hlad a samota. Mám pocit, že jsem sám. V jakkoli jiném významu, než v Brightonu.
Kupuju tu hnusnou pizzu z Borsallina. Chutná mi.
Proč si vždycky pustim depka písničky, když nastane tohle? Libuju si v tom?
Vim, že to je jen horší. Udělám to.

 H.(S.), všechno nej k svátku. Nejsi doma a tak je to tu pořád nějaký divný, trochu. Mrzí mě z toho. Herci se flákají někde pryč. Kapka Jacka to včera zpravila. Věř, že jo.

Nechci být sám. Vím, že nejsem, ale zdá se mi to tak.
Být sám je hrozný. Nikdo nechce být sám. Prostě nikdo.
I ti největší samotáři. Toužíme po druhých.
Samota přináší jen samotu. Nic. Holé nic.
Chce to sdílet. Naplňovat se sdílením.

Mám pocit, že všem píšu a mě nikdo. Až mě to otravuje. Nevím, co s tím, co s dnem, s volným časem. Vlastně díky za tu blbou práci. Chápeš?

Sigur Rós znějí.
Každou buňkou. Se zavřenýma očima.
Vlevo od zvukaře. Pode moji bradou. Pár ztracených slz z toho vjemu, živého koncertu. Mrazení.
Někde tam v těch Vítkovicích zůstali. Navždy. Stejně jako ta zpráva s lístky, když si přijela autem mě vyzvednout v Plzni na nádraží a já si to uvědomil.

Všude Tě hledám. Ve všem.
Nechci, ale dělám to. Sakra.
Bojím se, že na Tebe narazím za dalším rohem.
Sere mě Tvuj facebookovej profil.
Tvoje fotka tam. Sere mě, když to vidim. (Promiň)
Přistihuji se, že jen tak scrolluju dolu a nahoru tou hlavní stránkou.
Co to sakra děláš?
Co to k.. do p... děláš?

Potřebuju změnu.
Něco dalšího.

Těším se do Alp.
Na ferraty. Snad to klapne.
Těším se z toho, že jsem tohle napsal.
Je mi líp.
Děkuju a nevim komu.

Věci. Je to pár dní..

Jééé, co to je za knížku?
To je Dědeček. Napsal to můj kamarád T. Není moje. Je....

Buddha říká: Lidé by neměli lpět na věcech.
Ale co říká Buddha na spojitosti? Na to, že když jdeš kolem, vybaví se Ti miliony vzpomínek, zážitků. Prostě to, co..

Koupelna a ranní hygiena
Věci na převlečení.
Boty, ve kterých se leze a maj strašně šílenou špičku.

Zvoní telefon, koukám z okna. Odemykám dveře ve Spálené.
Vždyť jen odemykám dveře ve Spálené. Od mého bytu.

Jdu Národní, která je Spálená. Kolem té brány, kostela.
Hele, půjčujou lodičky na Žofíně! PŮJČUJOU LODIČKY NA ŽOFÍNĚ!

U divadla na schodech, s N. Za divadlem na place s I. Anděly? Za divadlem! Teď to bourají a mě to bourá s tím.
Na mostě za Plazou. Čas jako Dalího hodiny. Vinice. Výtah a knoflík do 8. patra. Hřiště a hřiště podruhé. Pes, kterého jsem neměl rád. Je mi nějak líto i tý cedule. Asi bych jí obejmul. Mám z toho takový svědění z toho dne.
Fotky, fotograf, někdo fotografuje Pražský hrad.
Vidím azbuku. Sleduji východ, stále. Nechápu. Do teď. Psi tam venčí jen strýcové a všude je víno. Pliveš slupky, protože to dělají všichni. Vodka. Magnet. Znova azbuka. A na mé ledničce! Výraz strýce V., jeho oči. Tvoje, tam na Polonině. Křižovatka a sedíme jak buci a nebaví me se, čekajíc na Tvého bratránka. Strávili jsme tak hodně času, máš pravdu.

Vlak z Ostravy, z Colours. Brečel jsem a všechno mi bylo fuk, krom jediného. Už tehdy?

S N I z písmenek v Tvém jméně a v Tvém pokoji. Zapomeneš?

Jsem uhrančivý? Jsem mstivý? Jsem nalehávý a naivní? Jsem VRTOŠIVÝ? Jsem? Pak věz, že v tom okně večer u nás, jak jsem seděl naposled, bych se teď otočil a podal Ti ruku, pohladil Tě a všechno možná mohlo být v pořádku. Mohlo? Neudělal jsem to. Mělo to tak být. Prostě mělo..

Mrzí mě Tvůj táta.
Víc než sis kdy myslela. Bylo to v Černicích, nahoře v podkroví. Nemoh jsem pak z toho spát.

Milá,
domluvil jsem nám odvoz. 
Budeš vystupovat z letadla z Moskvy a neznámí lidé Ti budou dávat květiny a až na konci, na konci té řady neznámých lidí, které jsem přesvědčil (a oni se smáli protože byli milí), jsem já s tou poslední.
Budeš milá. Budu milý. To slovo nás bude provázet. Stejně jako jemnost a něžnost. 
Ustřihnu Ti křídla a oni Ti zase narostou, anděli. 


nikdy
bolíš mě
kurva

Vzpomínka na Brighton

Děje se toho hodně. Uvědomuji si hodně. Dospívám?

Byl jsem v Brightonu. V Anglii.
Není to tak dávno. Chci pár řádek o tom.

Teď v Praze vzpomínám.
Tvoje a moje slzy a mávající dlaň z autobusového nádraží v Plzni. To sevření z neznáma.
Moře. Neskutečně velké a plné té starodávné moudrosti, dodávající klid a mír do duše. Sedět tam ... a zírat. Na tu dálku. Brečím jak malý kluk. Na kamenech, po práci. Horší den. Děti si hrají u těch kamenů, křičí něco anglicky a mě je úzko, teskno.
Práce. Hotel. Zkušenost. Nuda, když přijdu domů. Kytara je občas to jediné, co mě drží v Jakubovi. Díky bohu za ní, milenku. Výlet do okolí a poznávání nových přátel.
Děkuji za rodičovskou podporu i starost o mne.
Děkuji N., za to, že mě držela a byla v kontaktu. Děkuji L., S a hlavně Z. za část sebe tam na návštěvě. Zůstalo to někde v tom malém plesnivějícím pokoji s plakáty, které mám teď ve Spálené. A pak doma. Výrazy všech blízkých.

Tvoje oči u Jindřišské věže. A to ticho, které u toho bylo.

Celé čtyři měsíce nesmírného a sněného. Bylo to jiné, než jsem kdy myslel. A přeci známé. Celé jako jedna velká zaobalená část. Jedna v mém životě. Jedna z těch zásadnějších. Retrospektivně vzato.

Řekla si mi, že to jednou pochopím a dojde mi to. Se slzami. Kdy poznám, že to přišlo? Kdy budu mít jistotu, že vím, co udělám? Proč jsi to ty věděla a já to zřejmě nevím ani teď?

Sbalit si batoh a odjet. Rozhodnutí asi tak stejně těžké, jako začít psát blog. Vlastně to má hodně společného. Nejseš si jistej do čeho jdeš. A výsledek?  Nemusí mít. Kdo ví.  Asi zkušenost. To jsem slýchal od blízkých kolem mne. O tu jde především? Ano, jsem tak trochu empirik a věřím ve zkušenost. Co nezažiješ, nesuď. Nechal jsem tu rodinu, Tebe I., přátele, svoje vysokoškolské vzdělání. Byla to velká cena na podstoupení?

Odpověď neznám.

Ptát se?
Být slyšen?
Možná z rána, když jseš ožralá a zpívají ptáci. Sukně. Tváře. Vlnky až na konci. Hned svázat...

Just do it! Tak jo.

Tak jo.

Dokopal jsem se k tomu. Just do it.

Jsem virtuálně. Tedy ne já, moje slova. Snad to třeba někdo bude i číst, i když čtenářská vazba není ten důvod, proč chci teď začít blogovat.

Nejsem člověkem, co podporuje hodinky, deníky, organizaci. Jsem mistr v mrhání časem sněním, přemýšlením a následným zabývání se, jestli to je smysluplné. Dost často se přistihuji, že až moc přemýšlím, nad věcmi kolem sebe, proč se dějí. Míchám to v hlavě. Míchám, ale neventiluji.

A víš co? Možná přesně tohle mi chybí. Ventilace. Ta trocha zpovědi. Máte pravdu. Vy co mě znáte. Více i méně.

Do světa. Jako kapka v moři. Jako hlas, který není slyšet v davu. A přeci.

Budou to slátaniny, budu se vylívat, budu se zlobit a nadávat. Nebude to dávat smysl vám a možná ani mě samotnému. O to ale nepůjde.

Touha vyjádřit se.
Touha začít psát.

Kdy jindy než ve 20ti letech? Abych se pak ve stáří mohl za břicho popadat?
Možná.

Tak jo.