pondělí 18. srpna 2014

Víkendové kouzlo

Mám strašnou chuť něco napsat.
Jenom jsem línej. Asi bych to měl překousnout.

"Asi bych to měl překousnout"

Asi jo. Chci se s vámi podělit o pár zážitků z nedávno uplynulého víkendu.
Sobota se nesla v duchu imperialistické a herní nálady. Být zabořený celých 12 hodin do jedné deskové hry chce už trochu toho entusiasmu. Leč zvládl jsem to a já děkuji tímto trojce A. T. T. za pozvání o galaktické dobývání. Pizzy byli vážně výborné. Lezení druhý den časně ráno byl trochu challenge. Pršelo, byl jsem dost unavený, takže nejlepší plán. Tak skvěle jsem si už ale dlouho nezalezl. Ono to v Plzni má asi navrch před Prahou. Možná má navrch i to, že stěna je zadarmo, volně přístupná a venku. Sluníčko svítí na záda i na překližce. A s bezvadnými lidmi! Těším se na další naskytnutou stěnu, milý a milá.
To odpoledne jsem ještě s maminkou a drahou babysister (co už vlastně neni tolik baby) navštívil Zelenou Horu u Nepomuka. Prohlídka mě nějak nelákala s ohledem na všudypřítomné davy. Objevil jsem zde pár nečekaných kamarádů, dal si nealko a kuřecí steak a začal nasávat atmosféru toho místa. Břišní tanečnice mne spíše znechutili. Vážně by měli tancovat a ukazovat svoje těla jen některé. Nějak jsem se ztratil mé rodince (za což mě později neměla ráda) a skrz kejklíře, šermíře, kováře a tesaře i Tesaře (zdravím zpětně, pane učiteli) se propletl až do oprýskaného kostela. Myslím, že to je ten nejhezčí kostel, ve kterém jsem kdy byl. Byť jen samotný by byl. Ale v něm.
 Knihy, obrazy po všech stěnách, čajovna s křesílky, umělecký koutek, prodávali tam keramiku, čaje, korálky a úplně u oltáře seděl milý kluk, kolem 30 let a hrál na didgeridoo, bubínky, flétny a různé podivné nástroje. Také ovládal cyklické dýchání a alikvótní a hrdelní zpěv, který znám jen z videí na youtube a obdivuji ho. Ze zvědavosti jsem se s ním dal do řeči. Povídali jsme si o dechových nástrojích, saxofonech hlavně. Má svoje malé studio a nahrává si sám různé zvuky, a tak jsem si jedno CD od něj koupil. Jmenuje se Tvořivost. Sám si i ty nástroje všechny vyrábí a dělá takové kurzy, že nechá vyrobit člověka svůj nástroj, pomůže mu s tím. Spojuje to jako celý víkend, i s výletem do lesa, povídání o stromech, historií nástroje a tak nějak duchovním sžitím s nástrojem. Na chvíli jsem zahodil i svůj hudební ostych a zamlátil si s ním do bubnů. Tak podivně mě to uspokojovalo, podobný podivný pocit, jako když jsem hrál v Anglii na kytaru na ulici. Proplynula další velice přátelská hudebnická slova a já se rozhodl, že pokud zbyde peníz, tak za ním nějaký víkend přijedu podívat a udělám si třeba i svoje didgeridoo. A moc se na těším! V kostele jsem také nalezl malou knihovnu s velice mile napsanou cedulkou, která vybízela čapnout knihu, která ti padne pod ruku, prolistovat a posedět v útulném koutku s polštáři, pak třeba i zakoupit za pár korun dle uvážení a tím přispět na opravu kostela a lavičky do zámeckého parku. S velice hřejivým pocitem jsem tak učinil a už třímal v rukou Exupéryho a Súdánské příběhy.

Mezitím jeden docela starý pán vylezl s námahou do kostelní kazatelny, načež zakřičel: "Mám vás rád, lidi!" A Josef od didgeridoo odpověděl: "Tak tohle stálo za to říct!" Pomohl jsem mu pak slézt dolů; přistavil židli a podal ruku. Některé okamžiky a místa, jsou prostě tak záhadné a jedinečné, že ani nejdou popsat. Být součástí vesmíru, který je tak blízký mému srdci a zapojit se do jeho dění. Nevědomky. Náhodou. Asi jako, že Tě potkám v Bageterii, Specifická. Slunečnice zvadne, oba na ní zapomeneme, abychom se museli znovu potkat a třeba i neříct už nic. V lotosovém květu. V chodbě.  A ta modrá lesklost v našich očích. Vystrašený a ten strašně smutný výraz z nás v tu chvíli dělá bubáky. Třeba to bude lepší. A ta slunečnice bude mít příště i semínka.

Výlet se nekoná, že. Bude se konat jiný. Chci. A příště už si dám vážně pozor..
(asi nedám)

"Jenže život není úplně jen o tom, co chceme."(M.P.)

úterý 5. srpna 2014

Střípky dnů podruhé

Je toho tolik.
Střípky složené do zrcadel a jejich odrazy.
Motá mi to hlavu. Nějak.


Poslední týdny se dost písemně vyčerpávám. Sdílet s internetem je těžší, než sdílet s člověkem. Je to jako olověná deska proti pírku. Najednou tu tíhu mých slov dokážu rozpoznat a dělit. Pírku ale dávat víc, protože si to zaslouží(š).

Vážně chci, protože nemám důvod nebýt upřímný, ano :)? 

Prázdniny (u mě léto) se přehouply do druhé poloviny. Už poloviny? Utíkají vždycky tak rychle.
Co zbylo z těch plánů, vážení? Dodrželi jste je? Máte pořád v plánu dodržet plány? Stále obdivuji lidi, kteří tohle dokážou. Mě se opět rýsovaly za běhu. Rýsují i teď. Uvidíme. Nechávám se překvapit.

Snažím se teď věci dělat trochu jiným způsobem. Něco svévolně měnit.
Tak třeba jsem si byl zaběhat. Dříve nemyslitelné. Asi nějak dozrává Tvé ovoce, milá I.
S nadšením zjišťuji, že taková večerní běhací podél Vltavy je vlastně dost príma. Bolej mě teď z toho nohy.
A dnes už i ruce. Tentokrát z lezení. Díky, K., že jsi přijel. Byl to super den. Příště snad stihnem i ty šachy.

Nějak nevím, co víc napsat.
Asi jen, že jsem teď šťastný. A když si teď čtu ty první příspěvky tady na blogu, tak se jen ptám s pokřiveným úsměvem, jestli je to vůbec ze stejné klávesnice a stejnými prsty napsané..
No... Asi ano. Jen ten čas, mizera jeden.

Myslím na ty z vás, co jste na výletech, táborech, u babiček, házíte frisbeečkem někde v Itálii, střílíte z luku a tak různě. Je vás hodně a máte mou vřelou podporu!
My, co více méně pracovitostí svázaní jsme, si o to více užíváme těch krátkodobých hezkých chvil a ty delší snad třeba ještě přijdou.
Držím palce hlavně těm dvoum Italkám, co se snaží číšničit někde na jihu. A stejně tak i mistru H., který se od zítra toulá směrem za nimi.

Cesta nebo cíl?
Toť otázka.

Co si vybereš ty, Specifická ;)?