Vzpomínka na Brighton

Děje se toho hodně. Uvědomuji si hodně. Dospívám?

Byl jsem v Brightonu. V Anglii.
Není to tak dávno. Chci pár řádek o tom.

Teď v Praze vzpomínám.
Tvoje a moje slzy a mávající dlaň z autobusového nádraží v Plzni. To sevření z neznáma.
Moře. Neskutečně velké a plné té starodávné moudrosti, dodávající klid a mír do duše. Sedět tam ... a zírat. Na tu dálku. Brečím jak malý kluk. Na kamenech, po práci. Horší den. Děti si hrají u těch kamenů, křičí něco anglicky a mě je úzko, teskno.
Práce. Hotel. Zkušenost. Nuda, když přijdu domů. Kytara je občas to jediné, co mě drží v Jakubovi. Díky bohu za ní, milenku. Výlet do okolí a poznávání nových přátel.
Děkuji za rodičovskou podporu i starost o mne.
Děkuji N., za to, že mě držela a byla v kontaktu. Děkuji L., S a hlavně Z. za část sebe tam na návštěvě. Zůstalo to někde v tom malém plesnivějícím pokoji s plakáty, které mám teď ve Spálené. A pak doma. Výrazy všech blízkých.

Tvoje oči u Jindřišské věže. A to ticho, které u toho bylo.

Celé čtyři měsíce nesmírného a sněného. Bylo to jiné, než jsem kdy myslel. A přeci známé. Celé jako jedna velká zaobalená část. Jedna v mém životě. Jedna z těch zásadnějších. Retrospektivně vzato.

Řekla si mi, že to jednou pochopím a dojde mi to. Se slzami. Kdy poznám, že to přišlo? Kdy budu mít jistotu, že vím, co udělám? Proč jsi to ty věděla a já to zřejmě nevím ani teď?

Sbalit si batoh a odjet. Rozhodnutí asi tak stejně těžké, jako začít psát blog. Vlastně to má hodně společného. Nejseš si jistej do čeho jdeš. A výsledek?  Nemusí mít. Kdo ví.  Asi zkušenost. To jsem slýchal od blízkých kolem mne. O tu jde především? Ano, jsem tak trochu empirik a věřím ve zkušenost. Co nezažiješ, nesuď. Nechal jsem tu rodinu, Tebe I., přátele, svoje vysokoškolské vzdělání. Byla to velká cena na podstoupení?

Odpověď neznám.

Ptát se?
Být slyšen?
Možná z rána, když jseš ožralá a zpívají ptáci. Sukně. Tváře. Vlnky až na konci. Hned svázat...