úterý 24. června 2014

Samota i ne

Mohu se stát výkladní skříní, ale neudělám to.
Pracovní týden na novo. Po včerejším osvícení volného dne těžká rána.
Sledovat ty prázdné výrazy (většinou). Lidé čučící do baget. Mňam to mi to ale chutná. Prohlédnu si, co že to vlastně jím. Ježiši..
Je mi z toho na nic.
Co si dáte? Ano? Vážně mě to zajímá? Ne. Otázka z povolání.

Mám na mysli kontakt s lidmi.
Jsme osamění a v těch frázích není nic, jsou plytké.
Popřeji jim hezký den, i když je mi to upřímně jedno. Nezajímá mě jejich den.
Prostě stejně jenom čumí do těch menuboardů, pak čumí do baget a daj si tmavou, protože to je přece zdravý a cool (neni).
Upocený kravaťáci. Holky typ HáeMka.
Bachny, co se ani nevejdou za ten stůl a tečou na barovkách u okna.
Stopadesátiletá babička, co říká croissantu rohlíček a bagetě houska.
Pohled hroznej. Jak prasata, co dostanou nažrat. Chramst..
Člověk k nim má blíž, než si myslíme.

Slečna s pruhovaným trikem, co máš ty a šátek, který bys určitě chtěla. K vyřvání se.
Slečna z Německa. tak blonďatá, tak krásný úsměv. Až to musím říct. Zaculit se. Jede se dál.

Děkuji P. za to, že jsem mohl udělat dobrý skutek dnes. Snad se to brzy zahojí. Snad Ti bublanina chutnala.

Děkuji za Hradčanské náměstí a filharmonii.
Hudba Dvořáka a sólo na fagot a marimbu mě rozneslo.
Jako prach a vajgly z ulic veřejně prospěšných pracovníků s oranžovými vozejčky.
Těch s vypsanou přestávkou na boku.

Šeřící se střechy Prahy. Stále i po těch třech měsících nepřestávám žasnout.
Záměrně se vyhýbám Staroměstské. Staroměstské!
Oči mi těkají. Moc. Nejde přestat. Ach jo.
Chvění začíná.

Hlad a samota. Mám pocit, že jsem sám. V jakkoli jiném významu, než v Brightonu.
Kupuju tu hnusnou pizzu z Borsallina. Chutná mi.
Proč si vždycky pustim depka písničky, když nastane tohle? Libuju si v tom?
Vim, že to je jen horší. Udělám to.

 H.(S.), všechno nej k svátku. Nejsi doma a tak je to tu pořád nějaký divný, trochu. Mrzí mě z toho. Herci se flákají někde pryč. Kapka Jacka to včera zpravila. Věř, že jo.

Nechci být sám. Vím, že nejsem, ale zdá se mi to tak.
Být sám je hrozný. Nikdo nechce být sám. Prostě nikdo.
I ti největší samotáři. Toužíme po druhých.
Samota přináší jen samotu. Nic. Holé nic.
Chce to sdílet. Naplňovat se sdílením.

Mám pocit, že všem píšu a mě nikdo. Až mě to otravuje. Nevím, co s tím, co s dnem, s volným časem. Vlastně díky za tu blbou práci. Chápeš?

Sigur Rós znějí.
Každou buňkou. Se zavřenýma očima.
Vlevo od zvukaře. Pode moji bradou. Pár ztracených slz z toho vjemu, živého koncertu. Mrazení.
Někde tam v těch Vítkovicích zůstali. Navždy. Stejně jako ta zpráva s lístky, když si přijela autem mě vyzvednout v Plzni na nádraží a já si to uvědomil.

Všude Tě hledám. Ve všem.
Nechci, ale dělám to. Sakra.
Bojím se, že na Tebe narazím za dalším rohem.
Sere mě Tvuj facebookovej profil.
Tvoje fotka tam. Sere mě, když to vidim. (Promiň)
Přistihuji se, že jen tak scrolluju dolu a nahoru tou hlavní stránkou.
Co to sakra děláš?
Co to k.. do p... děláš?

Potřebuju změnu.
Něco dalšího.

Těším se do Alp.
Na ferraty. Snad to klapne.
Těším se z toho, že jsem tohle napsal.
Je mi líp.
Děkuju a nevim komu.

3 komentáře:

  1. Veř Kubo, že bude zase líp ... jinak jsi mi udělal hrozně velkou radost, že píšeš tenhle blog ... jen tak dál

    OdpovědětVymazat
  2. "Až Ti bude v životě nejhůř, otoč se ke slunci a všechny stíny padnou za Tebe." J.L.

    Jsem tu pro Tebe.

    OdpovědětVymazat