Just do it! Tak jo.

Tak jo.

Dokopal jsem se k tomu. Just do it.

Jsem virtuálně. Tedy ne já, moje slova. Snad to třeba někdo bude i číst, i když čtenářská vazba není ten důvod, proč chci teď začít blogovat.

Nejsem člověkem, co podporuje hodinky, deníky, organizaci. Jsem mistr v mrhání časem sněním, přemýšlením a následným zabývání se, jestli to je smysluplné. Dost často se přistihuji, že až moc přemýšlím, nad věcmi kolem sebe, proč se dějí. Míchám to v hlavě. Míchám, ale neventiluji.

A víš co? Možná přesně tohle mi chybí. Ventilace. Ta trocha zpovědi. Máte pravdu. Vy co mě znáte. Více i méně.

Do světa. Jako kapka v moři. Jako hlas, který není slyšet v davu. A přeci.

Budou to slátaniny, budu se vylívat, budu se zlobit a nadávat. Nebude to dávat smysl vám a možná ani mě samotnému. O to ale nepůjde.

Touha vyjádřit se.
Touha začít psát.

Kdy jindy než ve 20ti letech? Abych se pak ve stáří mohl za břicho popadat?
Možná.

Tak jo.